V první polovině roku 1936 se Henleinova strana pod vlivem svých politických neúspěchů, a také pod vlivem vládních opatření omezujících její činnost, začala rozpadat. Uvnitř SdP došlo k otevřenému střetnutí skupiny Kameradschaftsbund, tvořící vedení SdP, a skupiny otevřených nacistů, opírající se o nacistickou členskou základnu. V situaci rozkladu SdP se ukázalo, že její existence přestala být pouze vnitřní československou záležitostí, že o zachování existence SdP mají zájem tři mezinárodní centra, každé z jiných důvodů.

Větší úspěch měla podpora z druhého mezinárodního centra – z Anglie. Při Henleinově návštěvě Anglie v červnu 1936 se mu dostalo z kruhů britské vlády ujištění, že Anglie se bude snažit o dosažení dohody mezi SdP a československou vládou a že je ochotna sudetským Němcům radit a pomoci na půdě Společnosti národů. Anglická vláda pak začala přímo naléhat na vládu československou, aby odvolala svá opatření omezující činnost SdP a aby s ní dospěla k vyrovnání. Svým postupem tak anglická vláda zaštítila SdP svou ochranou a tím současně svazovala československé vládě ruce v akcích proti SdP. Její zásah znamenal politické zajištění Henleinova hnutí jak v mezinárodním měřítku, tak i uvnitř republiky.

Současně s Londýnem zasáhlo do situace v SdP další centrum – Berlín. Nacistické Německo se snažilo již dříve ovlivnit průběh krize uvnitř SdP. K podpoře nacistů ve straně byl vyslán z Berlína zvláštní zástupce. Zákrok byl doprovázen zastavením finanční podpory časopisu Die Zeit, ovládanému členy Kameradschaftsbundu. V Berlíně došlo k jednání mezi hitlerovci a zástupcem SdP, jímž byl osvědčený sudetský nacista K. H. Frank. Výsledkem jednání byla dohoda mezi říšskými nacisty a henleinovci. Henlein souhlasil. Nechal padnout svého sekretáře W. Branda, distancoval se od skupiny Kameradschaftsbund, z níž vzešel a která mu pomohla zahájit politickou kariéru.

O tom, jak záleželo Berlínu na získání Henleina a na ovládnutí SdP, svědčila i nabídka, aby se Henlein stal oficiálním hostem německé vlády při olympijských hrách v Berlíně. Tím se mu otevřela cesta k nejvyšším představitelům nacistického Německa. Jeho návštěva vrcholila audiencí u Hitlera.

Vnitřní krize byla překonána a Henleinova strana se stala přímou expoziturou Hitlerovy nacistické strany a tím i Hitlerovy politiky uvnitř Československa. Vědomí plné politické podpory z hitlerovského Německa zvýšilo agresivitu Henleinovy strany. Projevila se vytyčením programu a konkrétních požadavků vůči ČSR, čemuž se Henlein až dosud záměrně vyhýbal. V široké politicko–propagační kampani, kterou zahájil koncem roku 1936 a počátkem roku 1937, SdP žádala:

Přijetí těchto podmínek, které SdP neustále doplňovala, by v podstatě znamenalo rozbití ČSR. České politické strany si uvědomovaly, že největším nebezpečím pro Československo je nacistické Německo a jeho vnitřní exponent v republice – SdP. S výjimkou agrárníků požadovaly vedení boje proti nacistickému Německu a proti SdP. Žádaly využívat dosavadní československý spojenecký systém. Agrárníci vycházeli z toho, že jednáním s SdP se dospěje s Berlínem k dohodě, která bude s to odvrátit německý útok na Československo. Dosavadní zahraniční politiku považovali za chybnou a prosazovali přímou dohodu s nacistickým Německem.

Vnitřní situace se zdála být výhodnou pro nacistické cíle. Hitler pokládal jak mezinárodní, tak vnitřní situaci za připravenou pro připoutání Československa k Německu. Následovalo neúspěšné jednání Hitlerových důvěrníků s prezidentem Benešem; prosazovali při něm jednání o sudetoněmecké otázce (snaha zasahovat do vnitřních československých záležitostí) a uzavření dvoustranného paktu o neútočení, který by řešil vzájemné vztahy izolovaně od komplexu mezinárodních otázek. Beneš nepřistoupil na žádný z německých požadavků, stejně jako němečtí vyjednavači neměli zájem jednat o československo–německých vztazích v rámci platných smluv a dohod. Hitler pak jednání v lednu 1937 přerušil. Následně došlo k vystupňování německé kampaně proti republice. Změnil se však její obsah. Místo obviňování Československa ze “spolupráce s bolševickým Sovětským svazem” stal se hlavním tématem kampaně “útisk soukmenovců”. Ze sudetoněmecké otázky udělal Hitler v úzké spolupráci s Henleinem mezinárodní problém, který se stal součástí nacistické politiky. Sudetoněmecká otázka tak otevírala Hitlerovi cestu k likvidaci Československa. (Memorandum KSČ vládě republiky z 6. XI. 1936, Rudé právo č. 260 z 8. XI. 1936; Gottwald, K.: Spisy VII., s. 291 – 298.)

Ve vnitřní politice Československa se otázka česko–německého vyrovnání stala nejdůležitějším problémem, k němuž jednotlivé politické strany přistupovaly ze svých aspektů. V období konce roku 1936 a počátku roku 1937 šlo o vyrovnání na základě československé ústavy.